Tisk

Cvičení

Když jsem se vrátila ze šamanského firewalkingu, byla jsem plná dojmů, pocitů a dříve netušených souvislostí. Chtělo se mi to ze sebe vykřičet, podělit se, tak jsem v duchu pořád psala a psala, snažila se své pocity vměstnat do slov. Naštěstí jsem ale neměla čas to přenést do počítače a bezprostředně zveřejnit.

Naštěstí – protože spousta z toho je příliš niterného a intimního a kdybych to všechno na sebe práskla, byla bych jako nahá. A taky to všechno bylo roztříštěné a chaotické, neusazené a neuspořádané. Teď snad už nastal čas, kdy se můžu začít vracet a kdy můžu sem tam napsat o tom, co mi ten šamanský víkend přinesl. Bude to psaní nepravidelné, jak mě kdy co napadne a kdy se k psaní dostanu.

Píšu „co mi ten šamanský víkend přinesl“, ale jasně si uvědomuji, že kdybych nebyla připravená, že kdybych nebyla zralá na to, abych to dokázala přijmout, možná by se ten víkend minul účinkem, možná by mi nic nepřinesl, nic nezměnil. Ale o tom jindy.

Dnes chci psát o jedné výrazné a viditelné změně, která nastala bezprostředně, která nastala už tam. Znovuobjevila jsem radost z pohybu a začala jsem pravidelně cvičit jak tanec čtyř směrů, tak rehabilitační cviky na záda a navíc pár cviků na zlepšení fyzické kondice. Protože chci mít na dalším šamanském víkendu větší výdrž. Chci si to užívat a nechci, aby mě moje tělo omezovalo.

To je jeden důvod, proč od začátku září pravidelně cvičím a vynechala jsem jen párkrát, kdy to doopravdy nešlo. Hlavním důvodem ale je, že tanec čtyř směrů potřebuju. Že když jsem musela vynechat, tak mi to hodně chybělo.

Cvičím navečer, když přijdu z práce a když je Anka vyvenčená. A někdy se ke cvičení dostanu až později večer. Teď už se začíná dřív stmívat, tak si vždycky zapálím čajovou svíčku v solné lampičce na poličce nad monitorem a zhasnu světla. Nad poličkou mám na plátně zvětšenou fotografii od mé přítelkyně Louk. Tu, co mám v záhlaví svého webu. Usazeniny na ní zachycené tvoří parabolu a světlo svíčky je kopíruje a násobí na zdi. Dobře se mi na to při cvičení kouká.

Cvičení přirozeně tvoří předěl, odstřihuje pracovní část dne od té soukromé, která patří mně a tomu, pro koho a pro co se rozhodnu.

Někdy je to těžké, myšlenky na práci a na záležitosti, které je třeba vyřídit, se mi honí v hlavě, a já nejsem schopná se uvolnit. Cvičím, ale ten pohyb je úplně jiný. Někdy se zadrhne a hned jsem mimo rytmus. První blok, druhý blok a ne a ne se chytnout. Taky se mi stalo, že jsem vynechala třetí a začala hned s čtvrtým. Nebo ve čtvrtém bloku jsem se přistihla, že opakuju dokola jeden směr, místo abych je střídala. Ale i když se mi, naštěstí zřídka kdy, dlouho nevede se pořádně uvolnit, cvičení je mi příjemné a pomáhá mi. A když se mi tanec daří, tak je to skoro tak silné, jako když jsem cvičila bosá na louce v Telecí, spolu s ostatními.

A pak přichází druhá pasáž. U cvičení mívám otevřené dveře na balkón, nebo alespoň pootevřené okno, takže mám na nohou ponožky a místo chladivé země stojím na koberci. Ale s prvními tóny hudby zase stojím uprostřed kruhu na louce pod hájenkou. Nohy mám ne na zemi, ony mi do země vrůstají, jsou se Zemí pevně spojeny, a na hlavu a ramena mi dopadají první ranní paprsky Slunce.

Stojím a cítím, že Země dýchá. Jako bych stála na hřbetě obrovské velryby. Země, Slunce i celý vesmír tepe a dýchá v jednom rytmu a já s nimi, protože já jsem Země a jsem i Slunce.

S nádechem cítím, jak mi nohama vzhůru stoupá chladivá a pevná síla Země a usazuje se mi pod pupkem, a s výdechem do mě vstupuje teplo, jiskřivá horkost paprsků Slunce, které mi předtím tančily ve vlasech a na ramenou. S nádechem jako by mnou prostupovala touha Země po objetí a s výdechem jako by ji Slunce naplňovalo.

Nefunguje to takhle silně úplně pokaždé, někdy předchozí tanec nedokáže úplně vyprázdnit hlavu, ale vždycky se nakonec alespoň na chvíli vrátím do Telecí.

Uvědomuji si, jaké jsem měla ohromné štěstí, že se ten můj první šamanský víkend tolik vydařil. Že bylo tak krásně a teplo. Někdy si trochu neskromně myslím, že to ani jinak být nemohlo, že se někdo postaral o to, aby ten můj klíčový víkend byl maximální.

Ale musím se vrátit ještě ke cvičení. Přichází ještě třetí pasáž, tibetské mísy. V originálním návodu k DVD následuje meditace vleže; pro případné zájemce o cvičení uvádím, že druhá pasáž je v návodu pojednána jako meditace v sedu, ne ve stoje, jak jsem se s ní seznámila pod vedením šamana Ivo Janečka. Ale já tuto třetí pasáž využívám na rehabilitační a posilující cvičení, vlastně ji ani celou nevyužiju, končím s celým cvičením kolem 38. minuty videa.

S přípravou, tedy zapalováním svíčky, otvíráním okna a přesouváním židle mi cvičení zabere tři čtvrtě hodiny denně. Je to hodně z času, který mám k dispozici pro všechno, co dělám a dělat chci. Ale nelituju, protože cvičení mi dává hodně. Stala jsem na něm přímo bleskově závislá. Což je překvapující pro všechny, kdo mě znají, a nejvíc pro mě samotnou. Pravidelně jsem se hýbala naposled někdy v dětství a pak dočasně po porodech. Ale tehdy to bylo za účelem zhubnout, kdežto teď je to z vnitřní potřeby. A to hubnutí jde sice zvolna, ale tak nějak samo sebou.

Ano, vnitřní potřeba, to je to, čím se teď řídím. Samozřejmě jsem vnitřní potřebu cítila i předtím, ale nechtěla jsem, neuměla, nedokázala jsem jí naslouchat, nebo jsem si někdy myslela, že to je vlastně omyl.

Ale o tom taky až jindy.

Odkaz na hudbu ke cvičení:

https://www.youtube.com/watch?v=fMmYokGt0cE

Sdílet